Úvaha o nekonečnu
Před padesáti lety jsem jako student druhého ročníku na střední průmyslové škole v Pardubicích dostal od učitelky filozofie úkol, abych si připravil referát o nekonečnu. Referát se změnil v přednášku, kterou jsem tehdy na střední škole musel opakovat, přičemž mezi posluchači byli i někteří profesoři té školy.
Touha co nejvíce pochopit nekonečno mne přivedla ke studiu názorů antických filozofů, žijících v období 7. až 4. století před naším letopočtem. Dávní myslitelé se zaobírali myšlenkami o nekonečně malých, infinitezimálních objektech, vzdálenostech i krocích a přeli se o konečném i nekonečném prostoru a konečné i nekonečné prázdnotě vesmírného prostoru. Mnoho jejich představ bylo později vyvráceno, ale ne všechny.
V 15. století byl německý církevní hodnostář, kardinál MIkuláš Kusánský přesvědčen o tom, že Bůh stvořil nekonečně mnoho světů a že Země není středem vesmíru. Tyto myšlenky v 80. letech 16. století zdokonalil italský dominikán, spisovatel, filozof a astronom Giordano Bruno, který v roce 1584 zveřejnil své dílo(1) "O nekonečném univerzu a světech". Tvrdil, že ani Slunce není středem vesmíru, ale jen jednou z mnoha hvězd. Věřil, že existuje nekonečně mnoho sluncí a planet, z nichž některé mohou být obydlené. To bylo velmi troufalé tvrzení a jak víme, podle toho s ním také církev v r. 1600 naložila.
Francouzský jezuita, filozof, matematik a fyzik René Descartes, žijící v druhé polovině 17. století, prohlásil, že jak nekonečno, tak i nula patří do světa Božího stvoření. S nekonečnem si v 17. století pohrával i známý francouzský matematik, fyzik, spisovatel, folozof a teolog Blaise Pascal, mimo jiné autor teorie pravděpodobnosti.
V 16. a 17. století se nekonečno spolu s nulou staly nejvýznamnějšíim tématy filozofických sporů.
Někteří fyzikové 20. století se domnívají, že, cituji(2):
"kvantová pěna v srdci černé díry, kde čas a prostor nemají žádný význam, trvale vytváří nespočetné množství nových vesmírů, které vyvěrají, nafukují se a vytvářejí své vlastní hvězdy a galaxie."
Vidím to tak, že taková idea představuje koloběh vesmírů v prostoru, k nekonečným cyklům proměn energií a hmoty, k divokému kosmickému klimatu, poskytujícímu tu a tam příhodné místo, kde se uspořádané společenství částic vzepře entropii a zahájí svoji reprodukci, jejíž postupné zdokonalování vede k mnohotvárným projevům života.
Jakkoli se nekonečna zdají být jen pojmy abstraktními, matematickými, jejich blízké okolí je v mnoha případech reálné. Můžeme naměřit hodnoty teploty blízké absolutní nule, či tlaku, blízkému absolutnímu vakuu.
V matematické analýze, v diferenciálním a integrálním počtu lze popsat chování funkce v krajním nedosažitelném bodu, ležícím například v nekonečnu, a to pomoci limity funkce - matematické konstrukce, pomocí které lze znázornit mnohé zákonitosti přírodních dějů.
Jsou-li splněny určité podmínky, mohou být za nekonečné prohlášeny i určité děje. Jedním z nich je příkladně reálná možnost nekonečného rozpínání pozorovatelného vesmíru, či na druhé straně extrémů nekonečnost oscilací života buněk bakterií, u kterých mateřská a dceřinná buňka nejsou nezávislé, ale jen různé, potenciálně nekonečně se opakující fyziologické stavy téhož živého prokaryotického mikroorganizmu.
Dalším příkladem nekonečna je ničím neomezená energie nulových kmitů virtuálních částic vakua, či nekonečná nicotnost kosmických "černých děr".
Těžko představitelné jsou také vzdálenosti mezi vesmírnými objekty, ale zrovna tak můžeme nevěřícně pohlížet i na samotné jednotky délek, kterými se tyto neuvěřitelné velikosti v prostoru měří:
Větší než světelný rok (10 000 000 000 000 km), je parsek, kiloparsek, megaparsek a gigaparsek , který je roven přibližně 3 260 000 000 000 světelných let, tedy 32 600 000 000 000 000 000 000 kilometrů. A to jsou jen kosmická měřítka...
Když kdokoli prohlásí, že ty největší vzdálenosti mezi vesmírnými objekty mají atributy nekonečna, nebude vůbec přehánět.
Značně obtížnou je také představa o počtu vesmírných objektů, tedy o počtu hvězd a planet v rámci pozorovaného prostoru (metagalaxie).
Pokud připustíme nejen to, co kdysi předpokládal Giordano Bruno, ale i to , jak popisuje tzv. "věčnou inflaci" současný přední americký kosmolog Max Tegmark(3) , tedy, že prostor je skutečně nekonečný s nekonečným množstvím objektů, nekonečným množství sluncí a planetárních systémů, galaxií , ale i nekonečném počtu vesmírů, potom v tom nekonečném počtu planet se vyskytuje velmi mnoho (až nekonečně) těch s podmínkami pro vznik života i pro jeho rozvoj. Nekonečný počet obydlených světů připouští nekonečný počet variant podob živých organizmů, zaostalých, rozvíjejících se i velmi vyspělých civilizací. V nekonečném počtu vyspělých civilizací jsou i ty, jež používají inteligentní komunikační síťě a v nekonečném počtu těch elektronických sítí můj dvojník kdesi v nedohlednu píše tuto provokativní úvahu o nekonečnu proto, aby se svým autorem nezůstala osamocena a zapomenuta.
Podobně jako naši pradávní předkové jsme více či méně obdařeni schopností filozofovat, a proto si mnohé z málo pravděpodobných jevů a událostí každý může podle svého mínění představit, jako jsem to dnes troufale udělal já. Stačí jen připustit, že pozorovatelný vesmírný není jediný, že může mít mnoho, případně nekonečné množství "bratrů" , dvojníků či protipólů a že prostory vesmírných dálav jsou bez konce, bez ohledu na to, kolik je v nich prázdnoty a kolik je v nich hmoty.
Podobně jako naši pradávní předkové jsme více či méně obdařeni schopností filozofovat, a proto si mnohé z málo pravděpodobných jevů a událostí každý může podle svého mínění představit, jako jsem to dnes troufale udělal já. Stačí jen připustit, že pozorovatelný vesmírný není jediný, že může mít mnoho, případně nekonečné množství "bratrů" , dvojníků či protipólů a že prostory vesmírných dálav jsou bez konce, bez ohledu na to, kolik je v nich prázdnoty a kolik je v nich hmoty.
Oldřich Družba, leden 2016
poslední korektury: 8. - 9.12.2016
Použitá literatura:
(1) Giordano Bruno: "De l'Infinito Universo et Mondi" , Benátky 1584
(2) Charles Seife: "Nula. Životopis jedné nebezpečné myšlenky", str. 238-239, 1.vyd. v ČJ, nakl. Dokořán a Argo, Praha 2005
(3) Max Tegmark: "Matematický vesmír" str. 105, 108, 109, nakl. Argo a Dokořán, Praha 2016