Předpověď vývoje klimatu v mírném pásmu severní polokoule
2008-01-09 Privátní amatérská předpověď vývoje klimatu v mírném pásmu severní polokoule .
" V příštích několika desetiletích se především v důsledku poklesu v průběhu některých slunečních aktivit, zejména poklesu magnetického pole B, generujícího sluneční skvrny, pomalu, ale přesto citelně ochladí, což bude nejvíce znát v mírném pásmu severní polokoule na častém i když občas nepravidelném poklesu průměrných ročních teplot. Úměrně rychlosti změn slunečních aktivit se následně bude zvyšovat rozptyl teplot a směrodatná odchylka jejich průměrné hodnoty. Konvergence k nižším hodnotám průměrných teplot bude přes jejich dočasné výkyvy zachována v jejich regresním průběhu příštích několik desetiletí. Rychlé poklesy slunečních aktivit budou mít za následek rozkolísání intenzity výměny energie a hmoty v biosféře i v ostatních vrstvách
atmosféry, která významně změní své vlastnosti. S tím související výkyvy a extrémní projevy počasí budou patrné i v biosféře. Při případném náhlém výskytu dalších, náhodných, ale přitom klimaticky významných faktorů, může relativně pomalé ochlazování klimatu svoji rychlost zvýšit. Při shodném působení faktorů, resp. při jejich synergii, mohou ve velmi krátkém čase - z roku na rok - nastartovat na severní polokouli dobu ledovou - malou, nebo tu očekávanou velkou - podobně, jako se to stávalo v dávné i nedávné minulosti."
Vysvětlení, kterak jsem k těmto závěrům došel :
Skončil 23. sluneční cyklus a varování klimatických alarmistů stále narůstají. Nebudu přijímat jejich katastrofické vize jako hotovou věc, ale zamyslím se nad mně dostupnými korektními informacemi, byť jen jako amatér a udělám si vlastní závěry.
Předně si připomínám, že žijeme na samém konci interglaciálu, k čemuž si pokládám otázky:
a) Jak dlouho
může trvat, než nám očekávaná doba ledová dá znát, že už přichází její hlavní čas ?
b) Dají se už nyní vypozorovat nějaké známky kulminace vývoje teplot nebo dokonce nějaké příznaky nástupu očekávaného ochlazování pozemského klimatu?
c) Co když teploměry nejsou důležité a klima se opravdu otepluje ?
Co když očekávaný nástup doby ledové bude změnou, kterou nakonec uvítáme jako přínosnou ?
d) Které změny mohou ovlivnit klima života naší generace a našich nejbližších, tedy klima nejbližších desetiletí ?
Začal jsem inventurou možných globálních dějů , výběrem použitelných dominujících faktorů metodou vylučovací:
1. Precese zemské osy ?
Ne, tento vliv musím zamítnout, protože probíhá velmi pomalu a ve velmi dlouhých cyklech. Precese může být jen zanedbatelným příspěvkem v celkovém vlivu na klima nejbližších desetiletí.
2. Nutace ?
Ne, tento cyklus je sice krátký a poměrně rychlý, takže jej můžeme během jednoho života zaznamenat 4x až 5x, ale z hlediska astrofyzikálního je mnohem méně intenzivní než je precese. Proto předpokládám, že z tohoto důvodu nemůže mít rozhodující vliv na klima během jednoho průměrně dlouhého lidského života. Jediným patrným vlivem nutace je cyklické zmenšování rozdílů teplot mezi ročními obdobími .
3. Srážka Země s asteroidem či planetkou ?
Sleduji už od roku 2003 každodenně informace na www.spaceweather.com. I když je asteroidů a planetek v prostoru do vzdálenosti 50 LD mnoho, nějaká srážka, která by významně poškodila Zemi v nejbližších desetiletích nehrozí. Pokud jsou pozorování astronomů pregnantní a výpočty přesné, pak ani asteroid MN2004 v roce 2036 do Země nevrazí. Srážku s velkým kosmickým tělesem tedy vyřazuji ze seznamu faktorů z důvodu nízké pravděpodobnosti.
4. Výbuch blízké supernovy ?
Ne, to škrtám, protože jde o jev zatím nepředvídatelný. Pokud k němu dojde a budeme mít smůlu, tak žádná předpověď o vývoji klimatu nebude využitelná.
5. Dramatické geologické změny, například výbuch supervulkánu.
Tento jev sice může být klimaticky významný až fatální, ale jeho výskyt a intenzita v období několika dekád je nepředvídatelná. S menšími erupcemi se biosféra a klima vyrovná během několika málo let. Pokud geologická změna nastane v rozsahu větším a tak rychle, že jej život v biosféře neunese, potom
žádnou předpověď o vývoji klimatu pro potřeby své a svých bližních už pro svoji adaptaci nevyužijeme. I když člověk neumí svými smysly předvídat toto nebezpečí , může pozorovat a vyhodnocovat chování jiných organizmů, kterým citlivé senzory zůstaly. Tím se , myslím, zaobírají jen jednotlivci, amatérští nadšenci - jako to občas dělám i já. Pro tu zjevnou neznalost, pro nemožnost předpovědi náhlých dramatických geologických změn je ze seznamu faktorů
škrtám .
6. Vlastnosti povrchu Země a pozemského výměníku tepla.
Pohyb velkých vodních a vzdušných mas je velmi ovlivněn tvarem zemského povrchu, poměrem vodní plochy a pevnin (v : p) , a to nejen na Zemi celkově , ale zvlášť poměry na severní (6 : 4) a jižní polokouli (10 : 2). Mimo jiné také díky značné disproporci v rozložení těchto ploch mezi zemskými polokoulemi je ta severní mnohem náchylnější k ochlazení než polokoule jižní. Domnívám se proto, že i poslední doba ledová se projevovala více na severní polokouli než na jižní. Zapomněl jsem dodat, že také předchozí tvrzení o větší náchylnosti severní polokoule k ochlazení je pouze moje domněnka. Nicméně , považuji severní mírné pásmo za ten citlivější jazýček pomyslných "tepelných vah" na Zemi a za vhodnou zónu pro moji předpověď. Předpověď změny klimatu v pásmech extrémních teplot mi připadá méně pragmatická.
Nyní zpět k výměně tepla na Zemi, k pohybu vodních a vzdušných mas. Je ovlivňován a udržován pohybem Země, slapovými silami Měsíce a aktivitami Slunce. Navíc jsou směry pohybů vody v oceánech ovlivněny směrem a intenzitou pohybu větru a Coriolisovou silou, jak to popsal švédský oceánograf pan Ekman - tedy jako posun ve směru pohybu vodních mas do spirály. Entalpie a další vlastnosti vody i vzduchu a směr jejich pohybu mají významný vliv na průběh výměny tepla a distribuci entalpie a její nehomogenitu v biosféře, tedy i na vývoj klimatu konkrétních zón na Zemi. Žijeme ve vzduchu, proto jej beru jako důležitou cílovou stanici putování tepla, nutného pro náš každodenní život. Vzduch si může energii brát přímo z produktů Slunce, nebo nepřímo ze Sluncem ohřáté vody a pevniny. I když i Země má své zdroje energie, přesto je její podíl proti energii sluneční mnohem
menší a mohu jej, myslím, v předpovědi zanedbat. Takže, společným jmenovatelem a dominujícím faktorem tepelného nabíjení a pohybu tepla v povrchovém pozemském výměníku jsou aktivity Slunce, o kterých se rozepisuji v dalším odstavci.
7. Sluneční aktivity.
7.1. Délka slunečního cyklu.
Mezi délkou slunečního cyklu a teplotou byla zaznamenána přímá souvislost. Hodnocení dat z období posledních 3 i posledních 2 století ukazuje vysokou míru korelace. Vzhledem k tomu, že délka 23. slunečního cyklu vykazuje vysokou podobnost s délkou cyklu, vrcholícího okolo roku 1790, lze s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat i analogickou změnu průměrné roční teploty v období slunečního cyklu č. 24 a zejména let následujících. Tento předpoklad
je součástí mé předpovědi ochlazení mírného pásma severní polokoule v příštích desetiletích.
7.2. Celkové sluneční záření .
Vliv záření Slunce na průměrnou teplotu na Zemi je zřejmý z historických dat a možná je patrné i jeho určité logické zpoždění. Z dostupných grafů lze s určitou pravděpodobností odhadnout, že pokles intenzity slunečního záření může pokračovat i v této době, i v desetiletí následujícím. Pro využití tohoto parametru k předpovědi bych potřeboval dlouhodobější záznamy, takže jej jako dominující faktor z opatrnosti nezařazuji .
7.3. Sluneční skvrny.
Hodnocení slunečních skvrn v podobě čísla slunečních skvrn koreluje s průběhem průměrných teplot na Zemi. Extrémní snížení této sluneční aktivity mělo v minulosti za následek významné ochlazení, známé jako Daltonovo či Maunderovo minimum. V návaznosti na odstavec 7.1. lze analogicky ve 24. slunečním cyklu očekávat nestandardní průběh s výrazně nižším počtem slunečních skvrn, resp. výrazně nižším číslem slunečních skvrn než jsou hodnoty průměrné u standardně probíhajících slunečních cyklů.
7.4. Magnetické pole Slunce a Kp-index.
Změny intenzity magnetického pole Slunce ovlivňují meziplanetární magnetické pole, jehož kolísání je asi 80 let hodnoceno pomocí bezrozměrného Kp-indexu. V nedávné době se tento index dramaticky snížil a v souladu s mojí předpovědí dalšího snížení intenzity slunečního magnetického pole lze očekávat, že jeho extrémně nízké hodnoty nebudou ve 24. slunečním cyklu a následujících letech jevem ojedinělým. Z hlediska velké rychlosti změn Kp-indexu a jeho úzkého rozsahu není vhodným kandidátem do seznamu možných použitelných faktorů.
7.5. Magnetická indukce slunečních skvrn (SMF, magnetické pole B).
Tato sluneční aktivita se měří od roku 1992 v National Solar Observatory (NSO) v Arizoně. Dá se předpokládat, že tento typ aktivity Slunce vykáže v průběhu přibližně 22 let cyklický průběh. Přesto, že zatím jde o poměrně krátkou dobu měření, pokrylo už celou dobu 23. slunečního cyklu a ukázalo průběh s dramatickou konvergencí. Intenzita magnetické indukce skvrn (SMF) byla v roce 1994 na hodnotách okolo 3200 G. Do začátku 23. slunečního cyklu se snížila na hodnoty okolo 2800 G a následně dále klesala - až k hodnotě okolo 2200 G na konci 23. cyklu. Přesto, že je pouze krátká historie měření, je zjevné, že pokles SMF může ještě nějaký čas pokračovat současnou rychlostí 50 G/rok, což se v tomto případě zcela jistě projeví menším počtem slunečních skvrn a tedy nižšími čísly slunečních skvrn ve 24. slunečním cyklu a nižšími úrovněmi dalších souvisejících slunečních aktivit. Jak tvrdí vědci z NSO, při poklesu SMF k hodnotě cca 1500 G se sluneční skvrny přestanou tvořit. Bez ohledu na to, jestli k tomuto bodu SMF skutečně dojde nebo ne, je pravděpodobné, že i případně menší a pomalejší pokles SMFve 24. slunečním cyklu tvorbu slunečních skvrn omezí. Pokles magnetického pole skvrn v průběhu celého 23. slunečního cyklu je významným příspěvkem k mému rozhodnutí zabývat se předpovědí vývoje klimatu. Protože mezi intenzitou magnetické indukce a číslem slunečních skvrn je kauzální nexus, nebrání krátká historie měření SMF k jeho zařazení, jako faktoru principiálního.
7.6. Koronární díry a sluneční vítr.
Intenzita slunečního větru, tedy počet slunečních protonů, alfa částic a elektronů v jednotkovém objemu kosmického prostoru a jejich rychlost bezprostředně souvisí s výskytem koronárních děr, s jejich celkovou plochou na Slunci, počtem a velikostí. Pro Zemi je důležitý také směr, kterým jsou natočeny do kosmického prostoru. Pokud sluneční vítr redukuje intenzitu kosmického záření a pokud kosmické záření má vliv na pozemské klima, mohl by to být důležitý faktor pro změny klimatu na Zemi. Jedná se o nepotvrzenou domněnku, proto ji ze seznamu faktorů škrtám.
7.7. Mnohé další druhy slunečních aktivit jistě souvisí nebo jsou důsledkem aktivit popsaných. Přesto, že se dají najít i takové, které mají vysokou míru korelace s výskytem slunečních skvrn - například radiové vlny o délce 10,7 cm, tak je nezařazuji z důvodu výběru vhodného společného "velvyslance" slunečních aktivit. Zaznamenal jsem, že velké množství faktorů a dokonalé matematické modely nejsou zárukou nalezení racionálního jádra výsledků, ale naopak jsou příčinou mnohé lability jejich periferií. Odhaduji, že podobně ke slunečním aktivitám přistupují živé organizmy všech domén pozemského života vyjma druhu "Homo sapiens sapiens". Jsem přesvědčen, že jejich schopnost vnímat , rozpoznávat a pragmaticky využívat vliv slunečních aktivit na své budoucí životní podmínky je neskonale vyšší než mají všechny vymoženosti člověčí civilizace dohromady.
8. Živé organizmy.
8.1. Organizmy jako senzory.
To, že některým zvířatům fungují senzory jevů předcházejících zemětřesení, vlnám tsunami a dalším dramatickým přírodním jevům, to je známo. Ze svých zkušeností mohu potvrdit, že u fauny mě nejbližší pozoruji v jejich chování určité příznaky, odpovídající budoucím změnám klimatu v nejbližších
měsících. Nestalo se, že by v chování zvířat byl kdy nesoulad s budoucím klimatem. Například:
-
Síla a kvalita srsti mého horského koně (i lesní zvěře) se zvyšuje už několik týdnů před chladnější zimou a naopak, před teplejší zimou zůstává slabší, či dokonce si kůň svoji srst ještě před teplejší zimou vytrhává.
-
Veverky více sklízejí ořechy ze stromů před chladnějšími zimami a naopak, před teplými zimami nechávají ořechy na stromech - také k mému potěšení.
-
Den, kterým končí období aktivit mravenců mimo mraveniště , je závislý na tom, jak včasnou a silnou zimu očekávají.
-
Termíny odletu stěhovavých ptáků se posouvají podle očekávaného klimatu v budoucích měsících, ne podle vývoje aktuálních průměrných denních teplot.
Předpokládám, že nejen zvířata , ale i rostliny , resp. veškerá živá hmota včetně mikroorganizmů, se za dlouhou dobu svého vývoje naučila rozpoznávat změny aktivit Slunce, signalizujících změny klimatu v příštích měsících. To jim umožnilo lépe se připravit na změny a zvýšit pravděpodobnost svého přežití. A nejen to.
Před těžkými dobami pro život a v jejich průběhu organizmy projevují své zjevné i skryté mutualistické schopnosti soužití, tak, jak to často ukazují například
rostliny nebo mikroorganizmy. Proto si myslím, jsem o tom přesvědčen, že nejen každý druh, rod, čeleď, řád, třída, říše, ale všechny domény života umí fungovat pod velkým tlakem také společně konstruktivně, jako pragmatický superorganizmus.
8.2. Organizmy a jejich produkty, jako regulátoři klimatu.
Moje názory se víceméně shodují s teorií Gaia, tedy s názory pana Jamese Ephraima Lovelocka, prezentovanými už v 70. nebo 80. letech minulého století. Je zbytečné, abych se o nich rozepisoval podrobně podle svých osobních privátních představ, například na úrovni kvantity a kvality sekundárních metabolitů flóry a mikroflóry. Tomu chování flóry a mikroflóry, působící na klima, přikládám velký význam, a to nejen vlivu mikroflóry, osídlující vyšší organizmy,
zejména flóru na pevninách, ale i vlivu mikroorganizmů působících v oceánech. Podobně jako pan Lovelock jsem přesvědčen, že celkový vliv na tvorbu a udržení přijatelného klimatu na Zemi je mimořádný. Jenže, je to proces extrémně pozvolný a velmi dlouhodobý. Z tohoto důvodu se o něj -bohužel- nemohu opřít v předpovědi vývoje klimatu na několik dekád.
Mimo téma ještě dodávám, že určitým dílem se o některých vlastnostech a o některých "globálních" vlivech mikroorganizmů zmíním ve 2 odborně-populárních knihách, ale ty nebudou o klimatu.
9. Voda jako hlavní regulátor klimatu.
Od dob, kdy se voda na Zemi vyskytla v kapalném stavu a mikroorganizmy začaly utvářet podmínky vhodnější k životu, docházelo k různě velkým výkyvům průměrných ročních teplot. Bez ohledu na to, jak moc byly nebo jak dnes jsou amplitudy průběhu průměrných teplot mocné, vždy zdroje tepla a teplota vody společně ovlivňovaly tenzi vodních par a tedy množství vody v atmosféře. I když existuje mnoho diskutabilních příčin změny skupenství vody a tvorby mraků,
vždy musí být respektována podmínka nutná - tj. přítomnost vody. Věřím v korelaci mezi cyklicky kolísavým množstvím vody v atmosféře se vždy přítomným ohromným množstvím chemických a fyzikálních iniciátorů a mezi cyklickou pravděpodobností výskytu oblačnosti a srážek. V tom klimatickém cyklu si vodu, ten nejvýznamnější " skleníkový" faktor , představuji coby amatér jako autoregulační prvek a jednu z hlavních příčin zmírnění cyklického "kolísání" klimatu konečnou negativní zpětnou vazbou:
1. Čím chladnější je atmosféra, tím méně bude vody, tím méně bude mraků a tím méně bude srážek.
2. Čím méně je mraků, tím více záření Slunce ohřeje atmosféru, oceány i pevniny, tím více tepla bude v našem ovzduší a tím vyšší bude průměrná roční teplota.
3. Čím vyšší je průměrná roční teplota, tím vyšší bude tenze par, tím více bude vody v atmosféře, které umožní vznik většího množství, plochy a objemů mraků a množství vodních srážek .
4. Čím více mraků je na obloze, tím menší díl slunečního záření ohřeje biosféru, oceány a pevniny. Vliv významného, resp. klíčového zdroje tepla pro biosféru je odstíněním, reflexí záření potlačen a průměrná roční teplota se poté snižuje. Konec bodu 4 je začátkem bodu 1 a tedy téměř nekonečného koloběhu, podmíněného funkcí Slunce, tekuté formy vody a živých buněk, především mikroflóry a flóry Země."
Nemyslím si, že popsaná funkce vody nemůže být ničím ohrožena, například extrémně dramatickými geologickými či kosmickými jevy a následným takovým ochlazením, že převážná část vody změní své tekuté skupenství na tuhé. V příznivé podobě čtyř výše uvedených bodů ale vidím dominantní regulační povahu vody v dobách "geologického a kosmického míru", tedy v čase , kdy voda ještě teče i na povrchu Země...
10. Přídavek 1.3.2020: odkaz na odborný článek o příznivých vlivech CO2 na udržení a vývoj klimatu: https://www.stavebnictvi3000.cz/clanky/vecne-poznamky-ke-globalnimu-oteplovani-aneb-co2-je-uzitecny-nikoliv-skodlivy-plyn?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
Z á v ě r :
Sluneční aktivity a jejich cyklické průběhy mají významnou příčinu a tou je proměnlivé magnetické pole Slunce. Předpokládám, že tento jev je způsobován nehomogenitou množství a rychlosti nabitých částic, ať už je důsledkem posunu barycentra Sluneční soustavy a slapovými silami , či působením jiných faktorů.
Jako staletími prověřeného, pragmatického, společného a snadněji pozorovatelného "ukazatele" slunečních aktivit a jejich změn považuji čísla slunečních skvrn. Na predikci jejich vývoje ve 24. slunečním cyklu stavím svoji předpověď vývoje klimatu.
Oldřich Družba, v Hrobicích 8. ledna 2008
1. Dodatek - souhrn poznatků od 9. ledna 2008 do 21. prosince 2011:
V roce 2009 jsem se dočetl o názoru pana Davida Archibalda, který přednesl už v březnu 2008. Velmi mne potěšilo, že v mnoha směrech se moje lednové amatérské názory shodují s pregnantním výkladem odborníka. Dovoluji se ale nesouhlasit s jeho stanoviskem k vlivu kosmického záření na vývoj oblačnosti
jako faktoru rozhodujícího. I když může být příspěvek kosmického záření k tvorbě mraků časem potvrzen, přednáška postrádá popis vývoje a vlivu kvantity vodních par - jako podmínky nezbytné - úzkého článku řetězu všech podmínek.
V dubnu 2010 jsem se dočetl o názorech pana Mike Lockwooda na
https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/197688-evropu-ceka-mala-doba-ledova-varuje-britsky-vedec.html, cituji:
"Profesor Lockwood pak tvrdí, že v souvislosti se slunečním cyklem v rozsahu 9000 let je možné pozorovat výkyvy, kdy teploty rostou během 300 let a pak mnohem rychleji klesají během sta let. Podle Lockwooda začal pokles přibližně v roce 1985 a je tedy pravděpodobné, že Evropa je v
půli cesty k malé době ledové, která by mohla vyvrcholit v druhé
polovině tohoto století."
To je pro mne nové sdělení, o kterém se budu snažit dozvědět více. Budu pátrat po té britské studii, kterou pan Lockwood zmiňuje.
Před nástupemzim v letech 2008 - 2010 jsem u fauny vypozoroval nárůst příznaků -očekávání chladných zim. V říjnu a listopadu 2011 jsem naopak zaznamenal všechny opačné jevy, v souladu s tvrzením v odst. 8.1. - jako by nadcházející zima měla být teplejší. Současně se od října 2011 významně zvyšuje sluneční aktivita, především čísla slunečních skvrn. Zdá se, že vše je tak, jak má být. V důsledku zvyšování sluneční aktivity (dočasně navíc
v kombinaci s postupným růstem množství dopadajícího záření od zimního slunovratu 2011) lze očekávat zpomalení ochlazování klimatu v roce 2012, jeho zastavení či dokonce dočasný návrat k vzestupu ročních teplot - dokud aktivity Slunce nebudou opět klesat.
Od roku 2007 jsem zaznamenával dostupná klimatická data ČHMÚ a vyhodnocoval jsem je jak graficky, tak matematicky. Vybírám ze své databáze 2 příiklady.
Lineární regrese dat poslední dekády ukazuje mírný pokles ročních teplot. Také je zjevná zvyšující se amplituda hodnot od regresní přímky. Poslední 4 roky pak jde o takový pokles vypočtených absolutních hodnot teplot, jehož rychlost se od r. 2007 každým rokem přibližně zdvojnásobovala, což je 3-letá akcerelace, v posledních 50. letech nevídaná. Průběh teplot za poslední dekádu ukazuje na soulad s výskytem slunečních skvrn, který právě okolo roku 2000 ve 23. slunečním cyklu začal kulminovat, aby v dalších letech klesal.
Grafy názorně ukazují na deformační schopnosti ČHMÚ a ČT z 20.2.2011, kdy bylo národu sděleno, že se v ČR i v roce 2010 oteplilo - i přesto, že se od roku 2007 trvale ochlazovalo a to stále rychleji až o 0,3 °C pod padesátiletý průmět teplot v roce 2010.
Byl to veřejný projev servility ČT k předsudkům IPCC a jim přisluhujících politiků, kázajících víru o pokračujícím oteplování celosvětovém.
V srpnu 2010 jsem se na www.osel.cz dočetl, že pan Stanley Solomon z National Center for Atmospheric Research (NCAR) v coloradském Boulderu vyhodnotil vztah mezi aktivitami Slunce a termosférou Země v letech 2007 -2009, tedy v době neobvykle dlouhé nízké sluneční aktivity. Následně bylo v ScienceDaily , Geophysical Research Letters online uvedeno, že v těch letech došlo k neočekávanému smrštění a ochlazení termosféry Země. Dodávám, že tyto změny mají své důsledky na celou atmosféru, na pozemské klima, na různé činnosti člověka, na kosmonautiku a d.
Změny vlastností atmosféry, odpovídající změnám aktivit na Slunci v letech 2007 -2009, korelují s mojí předpovědí vývoje klimatu ve 24. slunečním cyklu a následujících letech.
Od roku 2007 poctivě každý den zaznamenávám data o několika slunečních aktivitách ze stránky www.spaceweather.com . Ty údaje uvádím v tabulkách i grafech, přičemž hledám souvislosti a data dále zpracovávám. Průběhy dosud naměřených i vypočtených hodnot ukazují na málo intenzivní, slabý průběh 24. slunečního cyklu. Nejvýznamnější změnou je pokračující pokles magnetické indukce skvrn, který se ke konci roku 2011 snížil už k hodnotám blízkým 2000 G. I když je pokles magnetického pole ve shodě s mojí předpovědí, doufám, že se Slunce vzpamatuje a pokles magnetického pole včas zastaví, aby se lidé ještě mohli jeho rozmarům přizpůsobovat - v té "lepší" nebo alespoň v přijatelnější variantě ochlazování klimatu.
Oldřich Družba 21. 12. 2011
2. Dodatek :
Článek "Long-term Evolution of Sunspot Magnetic Fields" , autorů Penn, M. J., Livingston, W. , uvedený na https://arxiv.org/pdf/1009.0784.pdf, ukazuje na vývoj magnetického pole slunečních skvrn a počtu slunečních skvrn ve 23. a 24. slunečním cyklu a alarmující předpověď výskytu slunečních skvrn ve 25. slunečním cyklu , která předpokládá průměr čísla slunečních skvrn menší než 20 !
Tato předpověď specialistů NASA naznačuje zvyšující se pravděpodobnost blízkého příchodu malé doby ledové, podobné Maudnerovu minimu, které lidstvo zažilo v letech 1638 až 1715.
25. července 2015
3. Dodatek
V červenci 2015 vyšly od několika renomovaných institucí zprávy o jevech v chování Slunce, které vysvětlují příčiny změny magnetického pole Slunce, které v příštích desetiletích povedou k malé době ledové :
| https://www.ras.org.uk/news-and-press/2680-irregular-heartbeat-of-the-sun-driven-by-double-dynamo |
| https://astronomynow.com/2015/07/17/diminishing-solar-activity-may-bring-new-ice-age-by-2030/ |
4. Dodatek z prosince 2017
Graf vývoje sluneční radiace a čísla slunečních skvrn za posledních 40 let, který byl ve dnech 15. a 16. prosince 2017 uveden na stránce www.spaceweather.com , ukazuje zjevné dlouhodobé oslabování aktivit Slunce
Svět se řítí do doby ledové? Podle modelu se Země začne v roce 2021 ochlazovat. viz článek z 30.12.2017 :
https://veda-a-technika.eurozpravy.cz/veda/211185-svet-se-riti-do-doby-ledove-podle-modelu-se-zeme-zacne-v-roce-2021-vyrazne-ochlazovat/
Největším zdrojem metanu, skleníkového plynu mnohonásobně účinnějšího než CO2 byl a je amazonský prales, který produkuje přibližně stejné množství metanu jako všechny oceány naší planety dohromady, viz článek : https://www.nature.com/
Když k tomuto jevu přidáme fakt, že podíl dodávek kyslíku pozemských rostlin do atmosféry tvoří jen 28% (viz odkaz na článek dále) , potom pralesy nejsou plícemi planety... viz "Save the Plankton, Breathe Freely" , https://www.nationalgeographic.org/activity/save-the-plankton-breathe-freely/
5. Dodatek z 1.3.2020 - článek autora RNDr. Jiřího Hejhálka - viz https://www.stavebnictvi3000.cz/clanky/vecne-poznamky-ke-globalnimu-oteplovani-aneb-co2-je-uzitecny-nikoliv-skodlivy-plyn
Věcné poznámky ke globálnímu oteplování aneb CO2 je užitečný, nikoliv škodlivý plyn:
O oxidu uhličitém CO2 bylo už napsáno mnoho a hlavně záporného. Článkem chceme ukázat, že je tento biogenní plyn pro planetu Zemi a život na ní nenahraditelný. A i když byl v dávné minulosti Země obsah oxidu uhličitého v atmosféře mnohem vyšší než dnes, s teplotou to nesouviselo a mělo to jen příznivý vliv na život, který více bujel...
Podnětem pro tento text byl ostravský veletrh Infotherma 2020, kde si na zahajovací konferenci známý politik Evžen Tošenovský postěžoval, že Německo v rámci boje s oteplováním už skoro zrušilo energetické jádro a uhlí a místo nich sází na větrníky a fotovoltaiku. A totéž tento náš soused očekává, pod hlavičkou EU, i od nás.
Zdá se, že politici „oteplováním” jen straší, avšak lidé sami chtějí věřit, že když ne přímo oni sami, tak určitě sousedé škodí planetě i sobě tím, že kupují a konzumují výrobu od kapitálu, který těží a pálí k tomu účelu uhlí a ropu. Na údajné oteplování ukazuje úvodní graf, v němž je pravda úplně zatlačena do kouta. Což ukážeme níže.
Politikům hlavně došlo, že lidé sami pěstují pocit své škodlivosti a že je hloupé jim to rozmlouvat. Lepší je toho využít a šikovat lidi pro boj s klimatickou změnou, rušit svobodu a nedbat volebních slibů.
Prohlášení autora článku
V tomto textu se neříká, že se planetární teplota nemění, ani to, že neroste obsah stopového plynu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší. Jde jen o vysvětlení, že teplotní změny, za nimiž stojí tento plyn, jsou zanedbatelné a že možná působí dokonce protichůdně: tento plyn – a jen sporadicky – otepluje ovzduší tím, že absorbuje malou část tepelného záření od povrchu Země. Tento plyn zároveň povrch planety ochlazuje, a to tak, že zvyšuje sálavost atmosféry. Ta pak více sálá teplo do Vesmíru, ochlazuje se a tím působí chladivě i na povrch planety.
Pohled do teplotní minulosti Země
Graf na obr. 2 od Otakara Brandose ukazuje globální teploty a atmosférický obsah CO2 v geologické historii Země. Časový průběh obou veličin nevykazuje ani korelaci, ani kauzalitu. Země se navíc nyní nachází v chladném období a pokud její teploty už opravdu nabraly růstový trend, může lidstvo své sebetrýznění nad globálním oteplování praktikovat ještě miliony let.
Jiný známý učenec Prof. Ing. Peter Staněk, CSc. (Slovenská akadémia vied) o sobě píše, že se oteplování také nebojí a totéž už 30 let radí vládám a premiérům v Evropě i ve světě. Teplé počasí považuje jen za výsledek dnešního hospodaření s vodou, půdou a lesy. Říká také, že vysoké obsahy CO2 i vyšší teploty byly v minulosti typické před nástupem ledové doby. Ta podle něho představuje dramatičtější událost: ledovec by mohl sahat až ke Krkonoším a Evropa by vůbec neuživila dnešní obyvatelstvo.
Dodejme, že opravdu vlivní a mocní lidé, kteří mají přístup k tvrdým datům, se na katastrofu (stoupání hladiny, vznik vnitrozemských pouští ap.) vůbec nepřipravují. Naopak dlouhodobě plánují investice do nemovitostí a turistiky tak, jakoby se „nechumelilo”.
Skleníkový efekt
Slunce ohřívá Zemi a ta pak, podle Stefanova-Boltzmannova zákona, sálá v závislosti na své teplotě teplo k obloze. Avšak skleníkové plyny – a hlavně oxid uhličitý CO2 – toto záření pohltí a ohřejí se, aby pak polovinu takto získaného tepla vyzářily do vesmíru. Zbylou část pak sálají zpět k Zemi, která se tak ohřeje. To je skleníkový efekt. Klimatičtí panikáři trvale straší, že se Země i s atmosférou otepluje s každým přírůstkem skleníkových plynů.
Věci ale fungují jinak. Molekuly CO2, které jsou excitovány (vybuzeny) tepelným sáláním od zemského povrchu (a dojde u nich ke kvantovému zvýšení vibrační energie), ztrácí mnohem větší množství této energie při srážkách s okolními molekulami vzduchu, než vyzařováním, ať už k Zemi nebo do Vesmíru. Atmosféra naší planety je navíc natolik nasycena skleníkovými plyny (vodní párou, CO2 ap.), že tepelné záření od povrchu Země se prakticky nedostane přímo do vesmíru, protože ho atmosféra pohltí. A následně, avšak už z podstatně chladnější úrovně, toto teplo atmosféra vyzařuje; cca polovinu vzhůru do vesmíru, druhou pak k Zemi. A toto je výsledek:
Obloha nad námi nemá teplotu Vesmíru (–270 °C), nýbrž jen od –60 °C až do ca –10 °C při zatažené obloze. Takto „teplá” obloha je důsledkem skleníkového efektu; bez ní by tu nebyl život. Skleníková atmosféra pohlcuje zemské tepelné záření o průměrné teplotě asi +15 °C, avšak do vesmíru toto teplo vyzařuje na teplotní úrovni asi –60 °C. Nebýt tohoto „skleníku”, průměrná pozemská teplota (pod vesmírnou oblohou o teplotě –270 °C) by spadla cca na –20 °C a ještě nápadnější by byl rozdíl mezi denní a noční teplotou. Vyšší obsah skleníkových plynů, než je dnes, má na pozemskou teplotu mizivý vliv.
Fyzika v poutech "ekologů"
Obrázek 1 v úvodu článku říká, že skleníková atmosféra vrací k zemskému povrchu tepelné záření o intenzitě 333 W/m2. To by ale sálavá teplota atmosféry musela být velmi vysoká, cca 4 °C, aby s touto intenzitou zářila k Zemi.
Skutečnost je jiná: ukázali jsme si, že sálavá teplota oblohy je téměř vždy hluboko pod bodem mrazu, jakož i to, že s přídavkem skleníkového plynu obloha spíš ještě zchladne (v důsledku její vyšší sálavosti). Intenzita sálání oblohy 333 W/m2 se v grafu tedy objevila jen proto, aby na Zemi zůstal oteplovací příspěvek 0,9 W/m2. To je ale v úplném rozporu s realitou: teplota v letových výškách dopravních letadel (12 km) je -60 °C, ať už letíte nad Prahou nebo nad rovníkem, v poledne nebo o půlnoci, v zimě nebo v létě... Oxid uhličitý v tom nemá žádnou "oteplovací" roli.
Skleníkový plyn CO2 chladí planetu
Údajný příspěvek atmosférického CO2 k oteplování je smyšlený. Tento plyn má dva silnější vibrační kmitočty (o délce vlny 4,3 μm a 2,8 μm) a zbývající dva slabé (11,8 μm a 15 μm). Oxid uhličitý sice absorbuje tyto vlnové délky od zemského tepelného záření, ty však následně ani nevyzařuje ani neodráží zpět k Zemi. Absorbovanou energii molekuly CO2 většinou ztratí ve srážkách s ostatními molekulami vzduchu (stavaři tomu říkají přestup tepla vedením a prouděním).
Podstatné ale je, že vzdušný CO2 současně také zvyšuje sálavost skleníkové atmosféry. Ta pak účinně sálá teplo do vesmíru, čímž se ochlazuje až pod –60 °C, a tím naopak účinně chladí planetu.
Prostorové tepelné záření
Tvůrci obrazů o globálním asi ještě neslyšeli, že i úplně prázdný prostor, v němž není ani vzduch, je vždy vyplněn fotony. Míra této výplně (energetická hustota a rozdělení energie fotonů) závisí jen na teplotě a přesně ji popisuje Planckův zákon. Tuto „stavovou” fotonovou výplň nelze z prostoru vyhnat, což má zásadní důsledky.
Pravdivý popis „globálního oteplování” pracuje i s fotonovou výplní prostoru. Avšak ani jedna oficiální teorie (přesněji pohádka) o globálním oteplování tento fakt nezná. Pouhé skákání energie (=fotonů) mezi skleníkovým plynem a Zemí má zanedbatelný vliv. Povrch Země sdílí sálavou energii s celou atmosférou a speciálně s každou její vrstvou. Velikost tohoto sdílení tepla závisí na teplotě dané vrstvy a teplotě zemského povrchu. Skleníkový plyn ho jen urychluje a stejně tak urychluje i sdílení tepla mezi atmosférou a vesmírem. Lze to říci i takto:
Závěr
Plynná atmosféra zvyšuje průměrnou teplotu na planetě Zemi, stabilizuje ji a snižuje teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, jakož i mezi létem a zimou (skleníkový efekt). Přidáním skleníkového plynu zvýšíme sálavost (vyzařovací schopnost) atmosféry. To jednak brání přímému vyzařování z povrchu Země do vesmíru, avšak zlepšuje účinnost vyzařování tepla atmosféry do vesmíru a tím i chlazení zemského povrchu pod chladnou atmosférou. Nebýt atmosféry, v noci bychom zmrzli pod ledovým vesmírem o teplotě –270 °C a ve dne, vystaveni slunečnímu záření o teplotě 5 500 °C, bychom se upekli.
Příroda zařídila, aby Země sloužila životu. Dala vzniknout skleníkové atmosféře o teplotě –20 až –60 °C, která ve dne, zejména pod přímým Sluncem, příjemně chladí, a v noci nedává životu zmrznout. Povrch Země se nachází v teplotně stabilizovaném prostředí, k němuž přispívá i oxid uhličitý. I kdybychom všechen planetární uhlík přeměnili na atmosférický CO2 (jak tomu bylo před vznikem života na Zemi), život by opět vznikl a rozvinul se až k dnešní úrovni... A hlavně: příroda je navržena jako stabilní systém. Nikoliv tak, že ji z rovnováhy vykolejí každý kraví pšouk..."
Literatura:
[1] Wikipedia: Globalni_toky_energie_cs.svg
[2] Globální teplota a koncentrace CO2 v geologických dějinách Země, https://www.treking.cz/priroda/co2-v-zemske-atmosfere.htm
[3] Mark Imisides: https://pravyprostor.cz/oxid-uhlicity-nemuze-zpusobit-globalni-oteplovani/o